Dead Souls Can Be Relieved //Minsung

I.

Slyším to...znovu..ten smích a zvuk otevírajících se dveří. Moje sestra a její přítel..jak já tyto dny nesnáším. Já, kluk co nemá ani malinkou šanci si najít přítelkyni sleduje každý den ty sladké ufňukance co se na sebe lepí den co den a nedokážou bez sebe žít. Ozve se klepání na dveře jako vždy. Moje sestra Iseul řekne svým jemným milým hlasem: "je tu Minho pojď ho pozdravit." Já ji na to ale s otráveným tónem řeknu : "je tu každý den, může se bez toho obejít"

"nemluv takhle se staršími!" Řekne a zasměje se... dobrý vtip protože to ještě neví co se stane.

Vítejte v mém životě, jsem Han a je mi 16 let. Nesnáším svůj život. Nejsem jako ostatní. Neberou mě vztahy ani cigarety. Mám rád svůj osobní prostor a... kočky..ani nevím jak se to stalo.. prostě se mi jednou dostal do ruky kočka, a pak jsem si je zamiloval. Ostatní mě nazývají gayem, to kvůli mému hubenému pasu a vysokému hlasu. Vtipné že jsou ještě nějací lidé co myslí stereotypně. Není moje vina že jsem tak vyrostl..asi to nějak neovlivním. Neovlivním to že jsem lepší jak ostatní a všichni myslí divně.

Přepadla mě žízeň proto vstanu a dojdu do kuchyně...kde ale vidím pouze jednoho člověka. Dobrý alespoň se nebudou k sobě lepit. Otočí se na mě a usměje se.
"Copak? Jdeš ven po dlouhé době aby jsi si vzal něco co je na listu tvých biologických potřeb?" Řekne svým hlubším hlasem mezitím co vaří rýži a smaží kuřecí maso.
"Kde je Iseul?" Zeptám se a nalévám si vodu do sklenice.
"Na otázku se neodpovídá otázkou takže mluv" řekne a mezitím přendává kuřecí maso do omáčky. Já sleduju jeho dílo a poté mu kouknu do obličeje.
"Hmm...asi ano a teď odpověz ty laskavě" řeknu ironickým a arogantním hlasem mezitím co prohledávám lednici a snažím se najít alespoň něco k jídlu.
"Šla vyvenčit psa" odpoví a zasměje se. Kývnu na to než mi něco docvakne.

"Vole vždyť nemáme psa"
"No konečně ti to došlo pitomče" já mu na to neodpovím a dám mu pěstí do ramene.
"Jsi fakt debilní" řeknu uraženě a sednu si na linku.
"Kolik ti je? 20 aby jsi se mnou mohl takto vyjednávat? jsem pořád tvůj Hyung!" Já jen protočím očima a kouknu na zem.
"Promiň no..ale ten vtip se psem byl dobrý" usměje se.
"Hahaha já se fakt směju" vezmu mojí sklenici do ruky a napiju se.

"Takže kde je?" Zeptám se a položím skleničku na linku. On vydechne a koukne na mě.
"Neměl jsem to říkat.Je s kamarádkou a spí u ní, chtěla ať tě pohlídám protože měla hlídat ona tebe když nejsou rodiče doma" kouká do toho jídla.
"O můj bože co ji je? Vždyť mi je 16 a příští rok se stěhuju sám do Evropy. Umím se předci o sebe postarat"

"Wow ty se toho snu pořád držíš?" Zeptá se jenže já ho přeruším.

"Tady mi něco nehraje, počkat? Není to tak že pokaždé když nejsou rodiče doma, páry si to užívají?" Kouknu zmateně
"Jsi fakt neznalý ve vztazích. Není to pravidlo a nikde to není psáno. Nechám ji si to užít s kamarádkou jelikož ji mám rád"
"Fuj vztahy" skočím z linky a vezmu si moje pití
"To jen protože jsi single jsou vztahy hnusný?" Zasměje se a nandavá jídlo na talíře.
"Jo" mířím si to do pokoje i s pitím.

"Stůjte musíte se najíst" řekne a nějakým způsobem se zjevil přede mnou s talířem
"Fajn dík beru si to do pokoje"
"Ale no tak s tebou je teda nuda, to musíš být furt zavřený v tom pokoji? Co tam vůbec děláš?"
"Um.. učím se?" On se začne smát
"Ha ha ha dobrý vtip ale to ti neuvěřím, žádný člověk se dobrovolně neučí tak dlouho"
"Well já jo. Jestli dovolíš dej mi to jídlo aby jsem se mohl konečně najíst" beze slov si vezmu talíř s jídlem z jeho ruky. Dojdu do svého pokoje a položím ho na stůl. Ani ho neochutnám a jdu se učit. Slovo hlad mi neříká nic.

Sedím a netrpělivě se snažím vyřešit tu zakletou rovnici. Po 5 minutách... konečně. Na moje štěstí nebo asi neštěstí slyším klepání na dveře. Bez toho aby jsem dal svolení jestli může dál se rozrází dveře.

"Mám to brát jako urážku?" Řekne a dojde k mému stolu.
"Co?" Zeptám se ho
"Udělal jsem ti jídlo,proč to nejíš?" Sedne vedle mě.
"Nemám hlad" odpovím a kouknu na něj
"Notak.." řekne milým hlasem a přiblíží se tváří ke mně. Já se oddálím
"Co?" Zeptám se
"Proč se tak namáháš?" Zeptá se
"Nenamáhám" odpovím a kouknu na učebnici.
"Učím se"
"Učíš se doslova furt. Jsi v nejlepších letech svého života, proč si to neužíváš?"
"Neberou mě párty ani vztahy.. ani cigarety"
"Nemyslím tohle...můžeš si užívat i jinak, ale věř mi měl by jsi začít než toho budeš litovat "
"Nah" odpovím a kouknu do stolu.
"Opravdu, ani nejíš aby jsi se mohl učit. Pak se divíš že máš hubený pas" sundá mi brýle
"Jsi typický nerd"
"Hej! Proč mi je sundaváš?!"
"Jsi celkem..basic takhle si kámoše nenajdeš. Kolik máš dioptrií? To neni tak hrozný, nos je jenom když čteš"
"Mám to brát jako , urážku?"
"Ne, můžeš být rád že se ti snažím pomoct"
"Jasný" nasadím si brýle zpět ale on je zase sundá
"Bez nich vypadáš líp"
"Je mi jedno jestli s nima vypadám líp nebo ne"
"Věř mi." Zavře mi knihu a sešit
"Co děláš?! Teď tu stranu zase nenajdu" začnu listovat v knize.
"Tobě to ještě nedošlo? Nemusíš se tolik učit"
"To je jediný co mám na práci"
"No tak pojď jdeme někam a ukážu ti že život není tak černobílý " řekne ale já s jeho nápadem nesouhlasím a snažím se ho zapřít.
"No to ne- nikam se mi nechce. Zůstanu doma nebudeš o mně rozhodovat "
"Notak..je mi tě líto že tady pořád sedíš"
"Hele! Nemusíš tady být. Vždyť já se o sebe postarat umím"
"Kdyby jsem tu nebyl tak by jsi se ani nenajedl!" Řekne ale já se zamračím
"Najedl! Nic o mně nevíš!"
"Notak. Hele možná o tobě moc nevím ale tvoje sestra ano. Koukni na svoje tělo. Notak... Jisungu. Jsi dost hubený a depresivní " odpoví mi
"Nejsem!" Vykřiknu ale on se na mě podívá zvláštním pohledem ze kterého nedokážu vyčíst jeho myšlenky a emoce.
"Vždycky tě slyším z tvého pokoje brečet" já zamrznu
"Hej já ale nejsem depresivní! Už jdi pryč" začnu ho vystrkovat z mého pokoje. On se snaží ale i tak se mi povedlo ho vyprovodit z téhle místnosti.
Zaklepe na dveře.
"Já to myslím s tebou dobře, nechci si dělat z tebe srandu"
Neodpovím mu a sednu si ke stolu. Nasadím si zpět své brýle..
"Co je tohle za debilnu, proč mě dáváš sakra na starosti takovýmu idiotovi" zanadávám imaginárně na svojí sestru která tu není. Učím se dál. Bolí mě z toho hlava a zavírají se mi oči. I přes to čtu a počítám další příklady a rovnice dokud mě to celé nesežere a neusnu u stolu.

★

Cítím dotek pod mojí paží a poté něžné obětí. Ale nechápu co se děje. mé nohy se třou o podlahu než ucítím pod sebou měkko. Mé oči se ze zvědavosti otevřou a vidím nad sebou přítele mé sestry. Uleví se mi a já znovu mé oči uvolním. Cítím jeho dech na mých tvářích. Nedokážu vnímat a posoudit co momentálně dělá. Cítím ale že se zhaslo světlo. Dále už nevnímám..

A/N: tahle kniha ještě prochází mnoho změnami takže kdyby tu něco nedávalo smysl nebo bylo jiné je to tím že to ještě měním tak aby to vše na sebe navazovalo!! Stay healthy<3