Jiskřička naděje

1.3K 56 8
                                    

" Takle to dál nejde, musíš od něj odejít..." začal jsem mluvit a u toho jsem koukal do země.

" Nemůžu " Kníkla to jak ubliženy štěně, blby přirovnání já vím ale ona jim vážně byla.

Pohled Kristýni :

"Odejdi od něj Kristýno! Copak nevidíš co s tebou udělal ?" Řval na mě Nik jak na malou holku, myslel to dobře já vím. Chtěl abychom já i malá byli v bezpečí.

Bouchla bomba na jedné tak druhé straně.

"Nemůžu ! On mi jí sebere když odejdu, nemám kam jít ! " rozkřikla jsem se zas já.

Jestli jsem měla strach ? Křik jsem nikdy nesnašela díky tomu s kým žiju moc dobře, jakmile přišel křik přišla i rána. Ale moje srdce mi říkalo že Nik křičí jen z důvodu strachu, strach o mě ? Bylo něco co mi bylo neznáme.

"Můžete být tady, je tu prázdný pokoj. Uděláme to tak aby jste tam mohli s malou být" řekl už klidným tónem, snažil se hledat řešení.

Nechtěla jsem zpátky do toho bytu za žádnou cenu, ale co se vyřeší tím že budu v protějším bytě ? Má mě na raně.

Nemám práci, nemám peníze co mužů Nikovi za tohle všechno dat. Nemůžu někde žít bez ničeho.

"Niku, nemám peníze abych ti mohla přidat na nájem na jídlo. Nemám ani peníze na to malé něco koupit, zakazuje mi chodit do práce." Klepala jsem se, nemohla jsem už takle dál.

Rozhodla jsem se čapnout aspoň tu malou jiskřičku naděje a přijmout Nikovu nabídku, najdu si práci, začnu nanovo.

Sny a noční můry Where stories live. Discover now