Sny a noční můry

Pomeranče a pád ze schodu?

Druhy den

Pravě si balím ve svém bývalém bytě své věci a věci malé, jsem tu sama díky bohu. Ačkoliv mi bylo jasné že Adam přijde každou chvíli, chtěla jsem mu prasknout dveřmi před obličejem nechtěla jsem jako srab utíkat.

Tašky s věcmi jsem hodila na chodbu před dveře, a přesně v tu chvíli jsem zaslechla dupot po schodech.

Bylo to tu.

" Nepamatuju si že by jsme někam jeli !" Vykřikl hned co vyšel poslední patro a viděl mě obklopeno taškami.

"Taky nejedeme, odcházím" řekla jsem co nejsilněji jsem dokázala, vztek se objevoval v jeho tváři.

"Co prosím ?!" Zařval mi u tváře.

"Slyšíš správě, beru si svoje osobní věci a s malou odcházím" můj hlas začal slábnout a sebejistota mě začala opouštět.

"A kam si myslíš že asi půjdeš?! Nemáš nic! Jen mě !!" Zařval a zatřasl semnou.

" pusť ji" ozvalo se hned po otevření dveří, ve dveřích stal Nik s naštvaným výrazem. Hned za nim jsem si mohla všimnou Jakuba s Tomášem.

"Neříkej mi co mám dělat se svoji děvkou!!" Řval Adam dal a začal do mě strkat.

"Jak si ji to nazval ?!" Vylítl Nik ze dveří a stoupl si před Adama, čekala jsem jen na první ránu.

Tomáš mi mezitím pomohl s taškami do Nikovo bytu a usadil mě na židli s tím ať zůstanu tam kde jsem.

Slyšela jsem jen rány, chtěla jsem vyběhnout, nějak zasáhnout ale Tomáš mě ne a ne pustit.

Uběhlo možná pět minut možná třicet, ztrácela jsem přehled o čase. Až se konečně otevřeli dveře a do místnosti vešel první Jakub a za nim Nik, roztrhle obočí a natekle klouby.

"Niku! Proboha" vyskočila jsem ze židle a ignorovala Tomášovo nesouhlasné vyrazí.

Chytla jsem jeho tvář do svých dlani a začala si prohlížet jeho obličej.

"Tohle si neměl dělat, ne kvůli mě" zlomil se mi hlas a z oči mi vytřiskli slzy.

"Dostal co si zaslouží, kdybych ho schodil ze schodů tak bych udělal ještě lip. Což mi Vlček samozřejmě nedovolil!" Usmíval se s hladil mě po tváři.

"Já ti pomeranče do kriminálu nosit nehodlám !!" Vykřikl s prapodivným výrazem Jakub.